*English below

Přiblížení

Pod mostním přivaděčem se rozpíná nasládlý zápach. Hledám to tělo.
Soustředím se na drobnosti. Vyvstává nezřetelná matice s přerušenými souvislostmi.
Pokroucená mříž pletiva se mi tiskne do očí.
Ze žluté trávy svítí bílé otevřené obaly.
Pomerančové světlo zapadajícího slunce olizuje vzpěry.
Na několik minut měkne tento kout světa.
Cuká mi šlacha v levém zápěstí.
Pod kopou hader nacházím zavřené oči.

Žádám o odpuštění za selhání,
mění se ve slib, že budu žít pro naděj.
Z čísel je text.
Zaujat přeměnou skupenství
postupuji dle osnovy této krajiny. Vedou mě poruchy, toky,
místa paměti.
Pomalu putuji.

Levný salám se lepí na rošt při grilování před garážemi,
které se zjara mění v obydlí.
O kus dál
hledám tvář.
Hodně čtu v čerstvě vybourané suti, v prolukách, z kterých vane pach vhlké hlíny, na staveništích,
poslouchám útržky hovorů.

Sběrači kovů roztahují ploty.
Do nákupních vozíků kladou zkroucené železné kusy zmizelé fabriky. Vyjednávají s hlídači.
Stavitelé stojící opodál
v reflexních vestách a ochranných přilbách
je nenechají vést rozhovor.
Nejsou schopni přistoupit blíž
jen zdálky kroutí hlavami.
Uprostřed mostu odpovídám vítězným gestem námořníkovi,
který mi ze zádi nákladní lodi pokynul plechovkou piva.
Na březích se chystají na válku. Snažím se jim rozumět.
Rozhovory ale mohu vést jen s jejich nepřáteli. Ti neuhýbají očima a nebojí se požádat o dar.
Na březích jsou domovy ve dne v noci uzavřeny. Dějiny duše jsou tam přerušeny.

V hotelovém lobby mi řekl: dvě hodiny letu do B., osm do M.
Tak proto.
Lze v neustálém pohybu dostát své zodpovědnosti?
Stát.
Činit pomalé opatrné kroky. Pohybovat se chůzí.
Hodně se zastavovat. Otáčet. Rozhlížet.

Drží volant jak uzdu.
Rozkročeni na této cestě.
Kovbojové se slzami v očních koutcích.
Nebo to já z toho protivětru vidím rozmazaně?
Jezdí mezi námi jednoduché věty,
souvětí se smýkají u okraje. Jsou příliš pomalé.
Nerozumíme si.

Velké příběhy.
Vždy jen v pár slovech.
Rakovina, rozvod, dluhy.
Slovo nikdy nebylo tělo. Slovo, stejně jako já, vzniká v setkání tváří v tvář.
Slovo je důkaz mé zodpovědnosti.

*

Closer

A sweet smell spreads under the bridge feeder. I'm looking for the body.
I focus on the little things. An unclear matrix with broken connections arises.
The twisted mesh lattice presses into my eyes.
White open packets shine from the yellow grass.
The orange light of the setting sun licks the pillars.
This corner of the world softens for a few minutes.
Tendon in my left wrist twitches.
Under the pile of rags, I find closed eyes.

I ask for forgiveness for failure,
it turns into a promise that I will live for hope.
Numbers transform into a text.
Impressed by the change of the state
I follow the outline of this landscape. I am guided by disturbances, flows, spaces of memory.
I'm wandering slowly.

Cheap salami sticks to the grill when grilling in front of garages,
which turn into a dwelling in the spring.
A little further
I'm looking for a face.
I read a lot in the freshly demolished rubble, in the gaps, which smell of damp clay, on construction sites,
I'm listening to snippets of conversations.

Metal collectors stretch fences.
They put twisted iron pieces of disappeared factory in shopping carts. They negotiate with the guards.
Builders standing nearby
in reflective vests and safety helmets
they won't let them have a conversation.
They are unable to move closer
just shake their heads from a distance.
In the middle of the bridge, I answer with a triumphant gesture to the sailor,
who proposed a toast to me with a can of beer from the back of the cargo ship.
They are preparing for war on the banks. I try to understand them.
But I can only talk to their enemies. They do not turn their eyes and are not afraid to ask for a gift.
On the banks, homes are closed day and night. The story of the soul is interrupted there.

In the hotel lobby he told me: two hours flight to B., eight to M.
So that’s why.
Is it possible to meet your responsibilities in constant motion?
State.
Take slow cautious steps. Move walking.
Take frequent breaks. Look back. Look around.

They hold the steering wheel like a bridle.
Straddled on this path.
Cowboys with tears in the corners of their eyes.
Or do I see it blurred from the headwind?
Simple sentences move between us,
Complex sentences slide at the edge. They are too slow.
We do not understand each other.

Big stories.
Always in just a few words.
Cancer, divorce, debts.
The word was never a body. The word, like me, arises in a face-to-face meeting.
The word is proof of my responsibility.